ČUMÁCI

Na Čerňáku v Praze začalo zběsilé nakupování - pelíšek, mističky, hračky... sotva, že se to vešlo do kufru. Potom přijela ta paní, která měla velikého chlupatého psa s podivným vražedným pohledem, potom černé štěně s normální pohledem a ještě bílé štěně s pohledem ostříleného vraha.

"Ta bude naše," řekla jsem si, protože táta chtěl psa bílého a ne s flekama . Zatímco bílá fena si lehla na trávu a hlídala nás, černé štěně si ustlalo na mámině kabelce a bílá fenečka nás nepěkně měřila. Chovatelka nám vysvětlovala co a jak, pak se podepsala smlouva a jelo se domů. Seděla jsem vzadu za mámou a držela svou Káju, tenkrát to byla ještě Caira. Kňučela, až z vyčerpání usnula a doma spala dál, zatímco Ťapka nevěřila svým očím. Já také ne.

Normální štěně se mazlí, tohle kouše! Ano, některá štěňata koušou, ale také se mazlí, tohle jenom kouše a při jakémkoli náznaku mazlení peláší pryč...

Byla jsem z toho zmatená. Návštěvy se chodily koukat na malého psíka, který je uvítal zlostným vrčením a štěkotem, to aby poznaly, kdo je tu šéf.

Chodit s Karlem na cvičák byl asi můj nejhorší nápad na světě. Zdaleka to nepředčí žádnou věc, kterou teprve udělám, tím jsem si jistá. Ze začátku to bylo pěkné, když se Karel rval s figurantem o kůži. Jenže na cvičáku nikdo jihoruse neznal ani z obrázku a to byl ten problém. Místo, aby mi pomohli psa usměrnit, většinou se z něj snažili udělat běsnící bestii. nebo psa-bezmozka. Chtěli šampiony, psy, kteří budou vycvičeni podle nějakého řádu. Budou lámat rekordy a budou vždy na stupních vítězů. Jenže řád nepočítá, že by v něm mohl být cvičen i jiný pes, než německý ovčák.

Karel na ně běhal moc pomalu, chodil pomalu, všechno dělal pomalu, špatně aportoval a byl určitě hrozně zlý (to totiž nebyl vlk, kdo sežral Karkulku, to byl určitě Karel ).

Nutno podotknout, že díky Verčinýmu tátovi mě Karel poslechl skoro na slovo (no poslechl mě jako dobře vycvičený jihorus ) a šlo mu i stopování. Složili jsme spolu zkoušku základní ovladatelnosti (ZZO).

Jenže cosi se zvrtlo, když Karel dospěl. No dospěla v dospělou fenu. Nedokážu jí tak dobře porozumět, jde to těžko a vím, že někdy ona nerozumí mě. Ale když mě vítá po pěti minutách, co přijdu z krámu stejně vřele, jako když přijedu po týdnu, vím, že se snahou to dáme zase všechno dohromady.

Není to briard, ani výcvikem posedlý ovčák, ne, je to prostě můj Karel...